Děti si musí hrát – každý den několik hodin, pokud možno podle vlastního uvážení a nerušeně, společně s ostatními dětmi, doma i venku. Kdo si myslí, že hraní je zbytečná zábava, nesmyslná dětská hloupost nebo pouhá hra, ten se mýlí. Hraní je nejúspěšnější vzdělávací a vývojový program, královská disciplína učení a nejlepší didaktika na světě! Proč tomu tak je, se dozvíte zde.
Autorka: Margit Franz, autorka knihy „Dnes jsme si zase jen hráli – a přitom se toho hodně naučili!“
1. Hraní je dětem vrozené
Člověk je „Homo sapiens“ a „Homo ludens“, tedy moudrý a hrající člověk. Hra patří pravděpodobně k nejstarším kulturním technikám člověka. Svou hravost sdílí člověk s mnoha dalšími savci. Protože toto chování vzešlo z evoluce, je touha po hře hluboce zakořeněna v lidské povaze. Žádné lidské dítě není třeba k hraní povzbuzovat, motivovat ani vyzývat. Prostě si hraje – kdekoli a kdykoli.
2. Hra je základní potřebou dítěte
Stejně jako jídlo, pití, spánek a péče je i hra základní lidskou potřebou. Pro reformní pedagožku Marii Montessori je hra prací dítěte. Když si děti hrají, věnují se svým hračkám s vážností a soustředěním. Hra je hlavní činností dítěte a zároveň odrazem jeho vývoje. Samostatná hra podporuje dětské procesy učení a vývoje mnoha různými způsoby.
3. Hraní přináší radost a zábavu
Žádné dítě si nehraje s úmyslem naučit se něco užitečného. Děti si rády hrají s velkým nadšením, protože je to baví. Mají radost ze svých vlastních aktivit a z pocitu vlastní účinnosti, který při tom zažívají. Děti jsou od přírody zvědavé a zvědavost je nejlepší didaktická metoda na světě. Neúnavně zkoušejí nové věci a tímto způsobem sbírají cenné životní zkušenosti. Učení hrou je radostné a komplexní, protože se na něm podílejí všechny smysly – včetně takzvaného „nesmyslu“.
4. Hra posiluje tělo
Zásadní funkcí hry s velkým pohybem je trénink ještě mladého těla. Posilují se svaly, šlachy a klouby. Děti zkoušejí, koordinují a nacvičují pohybové sekvence. Tímto způsobem se jim daří provádět stále složitější činnosti. Radost z pohybu se stává hnacím motorem zdravého vývoje, díky čemuž se mohou formovat vnímání vlastního těla, tělesné uvědomění, ovládání těla, jistota v pohybu, vytrvalost a výkonnost. Vynakládání fyzické síly a emocionální zapojení představují výzvu pro celou osobnost. To vše podporuje celkový rozvoj osobnosti. Zde mohou významně přispět také dobrodružné a herní postele. Zejména proto, že k „tréninku“ dochází každý den a zcela nenápadně.
5. Hra a učení jsou dokonalá kombinace
To, co se na první pohled jeví jako protiklad, je ve skutečnosti ideální kombinace, protože hra je pro děti tou nejlepší možnou podporou. Je to základní forma učení v dětství. Hrou děti poznávají svět. Odborníci na hru a dětství vycházejí z toho, že dítě musí do nástupu do školy strávit hrou podle vlastního uvážení nejméně 15 000 hodin. To je přibližně sedm hodin denně.
6. Hra snižuje stres
Když pozorujeme děti při hře, můžeme znovu a znovu vidět, jak si hravou formou zpracovávají své zážitky. V rolových hrách se inscenují krásné, radostné, ale i smutné a děsivé zážitky. To, co si dítě hraje, má pro něj samotné smysl a význam. Nejde přitom ani tak o dosažení určitého cíle nebo výsledku. Mnohem důležitější je samotný proces hry a zkušenosti, které dítě při hře získává o sobě i o ostatních dětech.
7. Hra je formou sociálního učení
Herní skupina složená z dětí různého věku a pohlaví nabízí optimální podmínky pro sociální učení. Když si totiž děti hrají spolu, je třeba realizovat různé herní nápady. K tomu je nutné se domluvit, sjednat pravidla, vyřešit konflikty a vyjednat možná řešení. Vlastní potřeby je třeba potlačit ve prospěch herního nápadu a herní skupiny, aby se společná hra vůbec mohla rozvinout. Děti touží po sociálních vazbách. Chtějí patřit do herní skupiny a tím si osvojují nové způsoby chování a strategie, které jim umožňují pocit sounáležitosti. Hra otevírá cestu k vlastnímu „já“, ale také od „já“ k „ty“ a k „my“.
8. Hra podporuje kreativitu
Děti si hrou utvářejí svou vlastní realitu. „To nejde“ neexistuje – bujná fantazie umožňuje téměř vše. Fantazie, kreativita a hra jsou bez sebe nemyslitelné. Dětské herní činnosti jsou komplexní i nápadité. Neustále se znovu spoluvytvářejí. Při hře se často objevují problémy, které je třeba vyřešit. Hledání řešení tvoří podstatnou část hry. Toto objevitelské učení je aktivním osvojováním si světa z vlastní iniciativy.
9. Hra překonává hranice
Hra má velký význam pro navazování přátelství i pro kontakty napříč kulturami a jazyky. Mateřská škola je místem, kde se sociokulturní rozmanitost prožívá na vlastní kůži. Klíčem k setkávání a společnému soužití je hra. Hrou se děti zapojují do své kultury a hrou navazují vzájemné kontakty, protože ve hře mluví všechny děti stejným jazykem. Dětská otevřenost vůči odlišnému a zájem o nové věci překonávají hranice a umožňují vznik nových vztahových vzorců.
10. Hra je právem dítěte
Děti mají právo na volný čas, odpočinek a hru. Toto právo na hru je zakotveno v článku 31 Úmluvy OSN o právech dítěte. Výbor OSN pro práva dítěte zdůrazňuje, že si děti mají hrát samostatně a že by jejich hra neměla být příliš řízena dospělými. Úkolem dětských denních zařízení je umožnit dětem nerušenou hru v podnětně zařízených prostorách – uvnitř i venku. Pedagogika podporující hru umožňuje dívkám a chlapcům rozvíjet své herní kompetence a umožňuje rodičům sledovat, jak dobře se jejich děti prostřednictvím hry rozvíjejí.
Poprvé publikováno v časopise „kindergarten heute“ 10/2017, s. 18–19
Dnes jsme si zase jen hráli
Odborně podložená a zároveň prakticky zaměřená příručka „Dnes jsme si zase jen hráli – a přitom se toho hodně naučili!“ od Margit Franzové rozvíjí význam dětské hry. Pomáhá pedagogům a pedagožkám přesvědčivě prezentovat obrovské vzdělávací výhody „pedagogiky podporující hru“ rodičům i široké veřejnosti.
O autorce
Margit Franz je vychovatelka, diplomovaná sociální pedagožka a diplomovaná pedagožka. Působila jako ředitelka mateřské školy, vědecká pracovnice na Vysoké škole v Darmstadtu a odborná poradkyně v oblasti pedagogiky. V současné době pracuje jako nezávislá odborná poradkyně, autorka a vydavatelka časopisu „PRAXIS KITA“.